V Českých Budějovicích vznikl celorepublikový spolek sester vysokoškolaček, které nesouhlasí s novým zákonem. A to přesto, že může velmi usnadnit to, aby za pár let nebyl zdravotnický personál nedostatkovým zbožím.
Spolek sester má několik desítek členů a stovky podporovatelů a hájit ošetřovatelskou profesi i zájmy pacientů.
“Z jedné strany se domníváme, že mladí, kteří k nám vstupují na bakalářský program, nejsou jednoduše připraveni do té praxe. Za druhé si myslíme, že v momentě, kdy zůstanou nějací zdravotničtí asistenti, kteří teď ze středních škol vycházejí, nastane doba, že z nich bude praktická sestra a jedním rokem si mohou dodělat diplomovaného specialistu, tak to do té reálné praxe přinese ještě větší chaos, protože nikdo nebude vědět, co má dělat,“ řekla pro ČRO ČB Jana Maňhalová, která je zdravotní sestra a zároveň prezidentka nově vzniklého spolku, která má pomoci bránit práva vysokoškolsky vzdělaných sester.
Sama pracuje na oddělení, kde je nepoměr vysokoškolsky a středoškolsky vzdělaných sester. Absolventek vysoké školy je mnohem méně. „Hlavní nedorozumění mezi námi spočívalo v tom, že ta sesterská práce se přirozeně rozděluje na věci, které nejsou úplně příjemné, a na věci, které jsou jakoby čistší, odbornější, u nichž musíte víc zapojovat hlavu. A ode mě se očekávalo, že se těch méně čistých věcí budu zbavovat. Na to vždycky říkám, že kdybych to nešla udělat, tak to nesouvisí s vysokou školou, ale s tím, že k tomu mám nějaký odpor, a pak v té profesi nemám co dělat,“ vypráví. [bomba]
Podle Lady Martínkové, která pracuje v českobudějovické nemocnici, jsou devatenáctileté absolventky středních škol naprosto schopny začít pracovat ve zdravotnictví. „Když jsme to zvládly my, proč by nemohly ony. Spíš mi připadá, že tu generaci všichni hrozně chrání,“ namítá.
Spolek vysokoškolsky vzdělaných sester upozorňuje i na zvyšující se technické a odborné nároky na zdravotníky ze strany nadřízených i pacientů. Mnohé sestřičky zase namítají, že to není o vzdělání, ale o egu a přístupu. „Znám tolik kolegyň s vysokou školou, které by neměly vůbec k pacientům kdekoli chodit, a pak třeba pouhé pečovatelky a ošetřovatelky, které toho mnohdy ví i víc. Je to o přístupu a chuti, ne o papíru ze školy,“ namítá paní Alena, pracující na jednom z oddělení ARO v Praze.