Zapomínáte? Nemůžete si zapamatovat jména, čísla nebo data? Pak musíte paměť trénovat.

Taky si občas stěžujete na špatnou paměť, přestože váš kalendářní věk ukazuje na střední či mladší generaci? A jestliže se řadíte mezi seniory, omlouváte své výpadky paměti věkem, nebo dokonce trochu cynicky „začínajícím alzheimerem“? Možná jsou vám povědomé následující situace. Vejdete do místnosti a zapomenete, proč jste sem přišli. Je vám představena důležitá osoba, ovšem její jméno vám vypadne z hlavy hned po představení a při dalším setkání zoufale oddalujete chvíli, kdy budete muset přiznat, že vůbec nevíte, s kým mluvíte. Nejste schopni zapamatovat si telefonní čísla svých blízkých (nebo dokonce svoje!) a někdy tápete i v SPZ rodinného auta. Čtete knížku a na konci vůbec nevíte, co jste přečetli. Matně si pamatujete, že po příchodu domů jste klíče někam položili, vidíte se, jak je pouštíte... – ale kam to jenom bylo??!!  [bomba] 
 
Všechny příklady mají jedno společné: potřebujete si vybavit důležitou informaci, tušíte, že by někde v mozku měla být, ale najednou je to jako v pohádce: mlha přede mnou, mlha za mnou. Říkáme, že nás zradila paměť. Špatnou pamětí omlouváme své chyby, paměť je tématem mnoha vtipů, k paměti se váže množství domněnek.

Málokdo ví, že skoro každý z nás si po jednoduchém tréninku dokáže bez časového limitu vybavit řadu 100 čísel. Na kurzech zaměřených na trénování paměti to zjišťují mladí lidé stejně jako sedmdesátníci nebo osmdesátníci.

Mezi jejich výkony není prakticky žádný rozdíl. Trénink kupodivu smaže věkové rozdíly. Když lidé během 20 minut zjistí, jak neuvěřitelně moc si toho pomocí speciálních technik dokážou zapamatovat, zažijí něco, co by se dalo nazvat pozitivním šokem. Pro starší lidi je to pochopitelně ještě příjemnější než pro mladé. Může jim úžasně zvednout sebevědomí. V rodině, mezi příbuznými i mezi známými.

Mnemotechniky usnadňující zapamatování, jsou známy už z dob antiky.

Akrostika
Učitelé ve škole nám např. pomáhali zapamatovat si obojetné souhlásky pomocí hříčky BE FE LE ME PES SE VEZE, kdy jsme si hned představili psa na vozíčku, nebo poloměr zeměkoule (6 378 km) pomocí říkanky ŠETŘI SE OSLE. A co třeba sedm barev duhy? Zkuste si je napsat zpaměti na papír, a většinou to asi nebude slavné. Úplně jinak dopadneme, když si zapamatujeme jednoduchý legrační veršík. Čenda opil Žanetu z martini i fernetu. A barvy jsou tady: červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigo, fialová. Jak snadné, když víme, jak na to.
 

Locitechnika
Locitechnika (od latinského Locus – místo) zase pomáhá zapamatovat si informace, jestliže je pevně a zároveň zajímavě umístíme na konkrétní místo, které si představíme. Máme-li tedy poslat důležitý dopis, můžeme si představit, ale skutečně představit, obálku na své vlastní hlavě místo čepice. Sedí nám ve vlasech, maličko rozlezlá, protože máme velkou hlavu, cítíme, jak se nám k ní lepí vlasy, a vidíme, že vypadáme jako šašci. Když si takto obálku na hlavě „prožijeme“, pravděpodobnost, že zapomeneme na poštu dojít, je velmi malá. Při každém kontaktu s vlastní hlavou (při česání, v zrcadle, když si mimoděk sáhneme na vlasy) nám totiž ona zmíněná obálka vytane před očima.
 

Zkusme se nyní metodou Loci naučit prvních pět disciplín desetiboje (když má Česko tak zdatného desetibojaře). I v tomto případě využijeme vlastní tělo.
 

Na chodidla nalepíme běh na sto metrů. Zašoupeme si nohama po zemi – představujeme se, jak nás chodidla pálí před rychlým startem ... cítíte to?
 

Na lýtka si umístíme skok do dálky. Lýtka musíme pořádně protáhnout, když chceme daleko doskočit – cítíme, jak se nám napínají svaly, a pak plavně skočíme..
 

Na kolena bychom mohli umístit vrh koulí – jestliže si sáhneme na pohyblivá jablka v kolenou, je nám jasné, proč. Pěkně si s jablky pocvičíme..
 

Těsně pod zadek bychom mohli přilepit skok do výšky. Proč? Protože bez tréninku výš nevyskočíme. A možná ani tak vysoko ne, neboť zadek nás, zvlášť některé, táhne spíše dolů.
 

Na kyčle umístíme běh na 400 metrů a pěkně se v kyčlích jako sportovci rozhoupeme, protože běh bude delší – tak aby nás kyčle nebolely.
 

Takže: Co je na chodidlech? Co na lýtkách? Co na kolenou? Co pod zadkem? A co na kyčlích? Jestliže jsme si poctivě představovali, teď už pět disciplín desetiboje nezapomeneme. A takhle můžeme pokračovat..