Česká musherka se znovu pokusí projet mrazivou pustinou nehostinné Aljašky
Česká musherka musí se svým spřežením zdolat zamrzlé řeky, útoky losů a extrémní mrazy stejně jako hrdinové románů Jacka Londona. Své tažné psy chová v zapadlé vesničce Willow na Aljašce ve Spojených státech, kde je také cvičí a připravuje na velký přejezd bílou pustinou. [bomba]
Loni se podle Aktuálně.cz Iditarodu zúčastnila poprvé a obsadila 54. místo. "Je to velké dobrodružství. Když si představíte, že se na těch trasách přepravovalo zlato v dobách zlaté horečky a stejná trasa sloužila pro transport proviantu a pošty," vysvětuje Wiljesová. Závod Iditarod se podle ní jede jako vzpomínka na mushery, kteří museli v roce 1925 překonat tisíc mil Aljaškou, aby přivezli do městečka Nome vakcínu proti záškrtu.
Dnes mají závodníci situaci mnohem snazší, ale i tak jde pořádně nebezpečný podnik. "Hlavně kvůli spánku, protože každý na saních usíná," poodkrývá záludnosti závodu Wiljesová. Jak popisuje dále, podle pravidel se jede ve dne, v noci. Většina musherů jede pět až šest hodin a stejně dlouho odpočívá.
Šest hodin spánku je ale pro většinu dobrodruhů pouze ideální představa. "Během zastávky musí každý podestlat psy senem, které je na checkpointech k dispozici. Sundat psům botičky, začít rozehřívat sníh ve vařiči, aby byla voda pro psy. Namazat tlapky krémem, nakrmit psy a dát jim oblečky, pokud jim je zima," popsala. Než to vše stihne, zbývá na spánek pouhé tři hodiny. „Protože než stanoviště opustí, musí zase všechno zabalit, nakrmit a obout všechny psy, což zabere asi hodinu a půl," konstatovala Wiljesová.
Samozřejmě psí spřežení nevezou pouze svého pána. Část vybavení si sice mohou závodníci poslat na checkpointy, v pravidlech je však povinné vybavení, které musí vézt na saních. "Povinná je sekera, vařič na rozvaření alespoň tří litrů vody, spacák, sněžnice, psí žrádlo alespoň na jedno krmení, tři lahvičky benzínu pro vařič a čtvery botičky pro každého psa," poznamenala česká musherka.
Chybět ale podle ní nesmí také pamlsky pro psy. Misky pro psy, naběračka, oblečky, náhradní prádlo, boty a spousta šroubů na opravu saní.
Na trati jsou závodníci sledováni pomocí GPS a mají k dispozici také takzvané SOS tlačítko. "Ale pomoc můžete očekávat během dvanácti až čtyřiadvaceti hodin. Pokud však tlačítko použijete, je to pro vás konec závodu. Závodník také nesmí využít žádnou pomoc zvenčí," prohlásila.
A jaké čeká na mushery největší nebezpečí? Jak Wiljesová popsala, velmi nepříjemné je proboření ledu na zamrzlé řece, vichřice s velkými mrazy nebo útoky losů na psy. "Losi nerozeznají rozdíly mezi psem a vlkem. Většinou se to stává, když je spousta sněhu a losi se drží u ujetých cest a nechce se jim do hlubokého sněhu," popsala Wiljesová.
V letošním konání má české "želízko v ohni" jedinou metu - dojet do cíle. Po čem ale sní nejvíce, je původní zlatokopecká trasa, o které jí prý každý vypráví. "Jde o cestu přes Aljašské pohoří a nebezpečný Dalzell Gorge. Dalším snem je dojet Yukon Quest. O to se chci pokusit v roce 2019. Snad se mi to povede," prohlásila. Misha Wiljesová je teprve druhá česká účastnice Iditarodu v historii. Prvním byl v 80. letech emigrant Jan Mašek, který dokonce v roce 1988 obsadil 12. místo.
