Pravda o STB: Tenhle muž vyděsil utajené agenty!
Jaroslav Lamr, který byl spolupracovníkem StB od roku 1973 říká jasně: „Každý, kdo v seznamech agentů StB je, agent byl a věděl o tom. Otázkou jen zůstává, do jaké míry člověk škodil.“
Nedávný případ současného ministra financí Andreje Babiš, který se dokonce soudil kvůli evidenci ve svazcích StB, opět otevřel tyto otázky. Zatímco právě lídr hnutí ANO trvá na tom, že s tajnou policií nikdy vědomě nespolupracoval, Lamr tvrdí, že to vlastně není možné. A slovenský Ústav paměti národa chce po prohraném sporu s Babišem pravomocný verdikt ještě zvrátit a podal dovolání ke slovenskému Nejvyššímu soudu. [bomba]
Lamr se o praktikách o spolupráci s StB rozpovídal v rozhovorech pro neziskovou organizaci Post Bellum. A dále i další důstojník Státní bezpečnosti Jaromír Ulč. „Moje životní krédo a zkušenost je, že každý, kdo je v seznamech agentů Státní bezpečnosti, agent byl a věděl o tom. Neexistuje výjimka, aby o tom nevěděl, že jednal s orgánem StB a že nesouhlasil se spoluprací. Každý, kdo podepsal, anebo i nepodepsal, věděl o tom, že spolupracovník byl a že o něj StB projevila zájem, co po něm chtěla a věděl, že jedná s StB. Vylučuji, že by šlo vyrobit falza svazku,“ řekl Lamr.
Připouští jak on, tak i jeho bývalý kolega, že spolupráce s jednotlivými lidmi mohla být dojednána pouze ústně, pokud by příslušník StB měl pocit, že by podpisem o spolupráci s dotyčnou osobou přišel.
„Samotné směrnice o práci s agenturou uváděly možnost, že závazek ke spolupráci nemusí být napsán nebo nemusí být podepsán, pakliže by v průběhu jednání mezi příslušníkem a dotyčnou osobou při vyžádání podpisu jaksi vedlo k nějaké nelibosti nebo k odporu ze strany verbované osoby a mohl by tak být narušen vztah po všech těch úvodních pindech o té omáčce,“ uvedl Lamr a dodal, že když bylo vidět, že se člověk kroutí a že je mu to nepříjemné, tak na něj samozřejmě nešlo nijak zařvat a říct, podepiš to. „To prostě nešlo. Složka měla zájem na tomto člověku, tak se s ním muselo jednat, jak když másla ukrajuješ,“ dodal.
Důležitou otázkou pro něj i přesto zůstává, do jaké míry určitý člověk zavázaný ke spolupráci škodil. „Mohl být agent, který třeba dělal recepčního hotelu a byl závislý na tom, kdy tam cizinec přijel. Maximálně mi mohl říct, kdy cizinec přijel, půjčit mi jeho pas, kdy odjel, s kým se setkal, co dělal v hotelovém objektu a kam jezdil. Byl jsem schopný zmapovat časový snímek pohybu tohoto cizince. Na tom nebylo určitě nic zavrženíhodného nebo udavačského.“
Větší problém vidí Lamr v tom, když někdo donášel na své přátele a rodinu. „Něco jiného bylo třeba když to byl spolupracovník, který byl nasazen na kamaráda nebo na rodinu, do prostředí třeba charty nebo církevních kruhů. Tam práskal v podstatě na kamarády nebo na rodinné příslušníky. To je zavrženíhodnější,“ říká v rozhovoru pro Post Bellum Lamr s tím, že je ale třeba každý případ posuzovat individuálně. „Každý případ tohoto tajného spolupracovníka je originál. Paušalizace je vadná a je škodná,“ dodává bývalý člen StB.
Otázky ke skartaci svazků StB komentoval další bývalý estébák Jaromír Ulč. Tvrdil, že ničení důkazů spadalo do kategorie přísně tajné zvláštní důležitost. Z důvodu skartace spisů agentů StB byl Ulč podle jeho slov povýšen na majora a pod jeho vedením se spisy převezly do spalovny. „Tam jsme hlídali každý den od rána do večera, aby si z toho náhodou někdo něco neodnes a aby to bylo všechno úplně spálený. Vše se důkladně hlídalo, aby třeba komínem nevylít papír, který by byl popsaný. Toto jsem dělali minimálně čtrnáct dní,“ dodal Ulč.
