Ministr pro zbytečné záležitosti Dienstbier: Zase vymýšlí jeden superzákon!
Možná dobrý nápad, ale špatně prezentovaný. Nic neřeší to, co Dienstbier navrhuje. Statisíce lidí jsou v dluhové pasti a stát na tom přitom tratí miliardy korun. Pokud se někdo skutečně snaží, dluh by se mu měl odpustit i přesto, že nesplatí dnes povinnou třetinu dlužné částky. To řekl pro Echo24.cz Jiří Dienstbier (ČSSD) k novele insolvenčního zákona, na které spolupracuje s ministerstvem spravedlnosti.
Jenomže otázkou je, co je to “snažit se“! Opět to nahrává korupci a lidem, kteří v tom “umí chodit“. „Je to blábol. Třeba podnikatel, živnostník, který si nahrabe, uleje si peníze a pak vyhlásí bankrot. Bude tvrdit, že nic nemá, půjde do insolvence, a protože se ,bude snažit´ a takřka bezpracně samozřejmě alespoň 30 procent, jak Dienstbier navrhuje, splatí, bude z obliga. A co opravdu chudí, kteří se do situace dostali třeba ne svou vinou?,“ ptá se jeden z pracovníků sociálního odboru v Praze, který dobře ví, jak situace mnoha lidí vypadá.
U institutu oddlužení navrhuje Dienstbier zrušení 30procentní hranice. „Změna by měla spočívat hlavně v tom, že se v rámci oddlužení nebude jako nepřekonatelná podmínka požadovat to, aby dlužník byl schopen uhradit 30 procent svých nezajištěných pohledávek. Může ale za určitých okolností postačit, když uhradí méně,“ říká ministr.
Dlužník prý oddlužení nedostane zadarmo! „Bude muset vyvinout dostatečné úsilí, aby se oddlužil. Měl by udělat všechno pro to, aby své dluhy uhradil v maximální možné míře. Aby věřitelé dostali své peníze zpět a je nerozhodné, jestli to ve finále bude 90 nebo 15 procent jeho dluhu. Musí tam být to úsilí,“ říká minstr pro lidská práva. [bomba]
Podobně je to ale také dnes. Co tedy řeší novela zákona? Ve skutečnosti nic moc. I dnes musí dlužník vyvinout maximální úsilí, aby dokázal většinu nebo co největší množství dluhů uhradit.
Nebylo by daleko přínosnější, kdyby se ministr více zajímal o to, aby se lidé do dluhových pastí nedostávali? Aby si například senioři, matky samoživitelky nebo postižení nemuseli často půjčovat na nájem nebo na živobytí, protože zcela oprávněný příspěvek nebo penze jim mnohdy nepostačí ani na bydlení a služby?
„Proč pan Dienstbier nezačne řešit fakticky problematiku sociálního bydlení? Proč obce a města nestaví dostupné malometrážní byty? Vždyť by to fungovalo skvěle, případně kdyby se opět obnovila forma družstevního bydlení. Jenže pak by developerská lobby neměla šance stavět luxusní a předražené byty, které jsou v mnohém i roky prázdné. Jen v Praze je na 6 000 volných bytů. A mnozí přitom nemají kde bydlet,“ dodávají někteří pracovníci sociálních služeb a organizací řešící dluhy lidí.
