Proč doktoři v Rakousku a Německu neberou úplatky? Je to hrozně jednoduché!
Neber úplatky, neber úplatky nebo se z toho zblázníš, zní legendární věta z jednoho českého filmu. Podle některých statistik, každý druhý lékař v životě úplatek vzal a to nejen v podob láhve či bonboniéry. Nadité obálky a různé výhody prý nejsou rozhodně výjimkou. Proč je ale v nedalekém zahraničí něco takového téměř nemožné?
Je to jednoduché a není to jen o mentalitě lidí! "Tady, když jsem před osmi lety nastupoval do špitálu jako chirurg, jsem měl nástupní plat asi 29 tisíc korun. V tom byly přesčasy, noční, ambulance, operace. Dnes mám asi padesát se vším všudy. Na sále jsem i pět šest hodin v kuse, noční, přesčasy a podobně nepočítám. Můj kamarád, který se mnou studoval je kousek za hranicemi v Rakousku a má skoro čtyřikrát tolik," prozradil inStory.cz pan Petr, který ordinuje v jedné z jihočeských nemocnic.
Když si maminka jedné české turistky zlomila na dovolené v Rakousku nohu a museli ji tam operovat, šla automaticky s obálkou za primářem. "Na štěstí ji ten můj kamarád odchytil, protože se mu svěřila, co chce udělat. Řekl ji rázně, že tohle v Rakousku, Německu nebo třeba Dánsku není vůbec myslitelné. Jednak z důvodu etiky a jednak proto, že to tam prostě lékaři nemají zapotřebí. Jsou dobře ohodnoceni, motivováni a dobře placeni. Zato u nás jsou dobře živy farmaceutické firmy, nebo lékaři s funkcemi v kancelářích. Ale jinak rozhodně ne. Pak se nedivím, že kdejaký bere. Můj případ to není, protože bych se sám ze sebe musel pozvracet a bylo by mi stydno. Ale zná kolegy, kteří jsou z toho dobře živi," podotkl lékař.
V Rakousku nebo Německu je nejnižší plat lékaře před atestací okolo 3000 euro. Po atestaci si vydělá šest až deset tisíc euro, pokud jde o specialisty. "U nás taky většina doktorů neléčí. Nehledají příčinu, ale na bolest nebo problém dají prášek, pak druhý třetí a nehledají důvod. Jen zatloukají klín klínem a to je špatně. Ano, v zahraničí jsou dobře ohodnoceni, ale musejí makat. Když udělají průšvih, tak jdou a nebo platí jako mourovatí. To u nás, i když udělá doktor sebevětší průšvih, do vězení nejde a někdy ani před soud. V tom je ten rozdíl," říká pan Petr.
On a někteří i další oslovení si myslí, že dokud nenastane zásadní změna vedení státu k lékařům, sestrám a personálu vůbec, mnoho se nezmění. "Jsme světoví, co se týče přístrojů, vybavení, léčby, postupů, ale co se chování některých lidí v bílém plášti týče, je to ostuda a taky světová. Když třeba jedna pacienta mé kolegyni řekla, co ji bolí a co ji na to pomáhá, a co naopak ne, ta ji dala takovou čočku a cpala jí něco, na co ta paní byla navíc alergická. Pacient je ten, samozřejmě jsou i výjimky, který by měl být respektován a jehož názor by měl být vnímán, nejen doktor proto, že je doktor si může myslet, že pouze on má vždy pravdu," dodává mladý lékař.
