Fotograf JAKUB LUDVÍK: Měl jsem obrovské štěstí na lidi!

Jakube, jak jste se dostal k fotografování? Byl to váš sen od dětství?

Vůbec ne! Já jsem vlastně vůbec nechtěl být fotografem, ale fotbalistou. Taky jsem závodně fotbal od mala hrál a takovým mým snem bylo - být tím kapitánem a přivést mužstvo na hřiště. To se mi sice nepovedlo, i když fotbal mám pořád rád, ale zase se mi povedly jiné věci.

Třeba právě nepřeberné množství vašich krásných fotografií?

Třeba. Ale to, zda jsou krásné, musí posoudit jiní. Já se svou profesi snažím dělat co nejlépe a nejzodpovědněji. Jsem vděčný ale za to, že můžu a mohl jsem dělat s lidmi, osobnostmi, s kterými jsem mohl dělat. I s těmi, které už nejsou mezi námi. Za všechny bych jmenoval třeba Stellinku Zázvorkovou, Svatopulka Beneše, Borise Rössnera, Petra Hapku a další. To byly legendy, osobnosti a takoví lidé už asi nikdy nebudou. Bohužel. Ale zase mohu jmenovat ty, kteří díky bohu stále jsou, byla skvělá práce třeba s Luckou Bílou, Mirkem Donutilem, samozřejmě s Mistrem Karlem Gottem, Helenou Vondráčkovou, Petrem Kostkou, Jirkou Mádlem, Tomášem Vernerem a dalšími... to bychom tu byli do rána... (smích)

A kde se tedy vzal Jakub Ludvík fotograf? 

To už je dávno. To bylo ještě za socialismu. Chodil jsem na fotografickou školu do pražského Hloubětína, kde nás toho, co si budeme povídat, zase tak moc nenaučili. Ale měl jsem to štěstí, že jsem dělal asistenta u pana Štermingera, kde jsem se seznámil s portrétní fotografií. Tam jsem se toho hodně naučil. Tam jsem vlastně poprvé viděl profesionální ateliér a práci v ateliéru, práci se světlem. Po vojně byla revoluce a pak jsem se tomu začal věnovat naplno a už to šlo, jedno za druhým.  [bomba] 

Je pro fotografa, stejně jako pro zpěváka nebo herce důležitý talent, ten um, anebo štěstí?

Talent je sice hodně důležitý, ale to štěstí musí stát při vás. Když ho nemáte, když nemáte štěstí na správné lidi, okamžiky, může to být marné. Já mám kliku, že jsem to štěstí měl a mám.

Kolik fotek jste za svůj dosavadní profesní život udělal?

To se vážně nedá spočítat. Byly jich tisíce a tisíce. Ale má to dvě fáze - po povodních, když se mi zaplavil archiv ještě s negativy a pak jsme to sušili, jsem viděl, kolik jsem toho udělal. A co všechno jsem nafotil. A pak teď, když se dívám do počítače a vidím ta kvanta fotek. Tam je to vidět nejlépe.

Fotíte klasickou cestou na digitál, nebo třeba i na mobil?

Neeee... Na mobil rozhodně ne. To jen hodně soukromě a někdy ani to ne. Na digitál, samozřejmě. Ale víte, nejdůležitější u portrétní fotografie je práce se světlem. Je to taková magie. A je to vážně práce, protože každý chce na fotce vypadat dobře, třeba i mladší, než je. A to světlo při portrétu udělá hodně, mnohému může pomoct, anebo taky mnohé zkazit (smích).

Ale vždyť spousta toho se dá retušovat a ve Photoshopu upravit, ne?

Tak možná něco ano, ale se špatným světlem toho zase tak moc neuděláte. A navíc já jsem opravdu skoro odpůrcem velkých retuší. Samozřejmě, někdy je nějaký drobnější zásah nutný, nicméně mám rád přirozenou podobu a krásu. Zvlášť u žen. Protože, když se kdokoli pak podívá na fotku, chce se tam poznat. A ne, aby jiní řekli - je, to je krásný, a kdože to je...? (smích). Takže nejlepší je přirozenost, případně lehké úpravy některých, řekněme nedostatků.

Máte nějaký fotografický a třeba nesplněný sen?

Snad ani ne. Hele, já už fotil mraky lidí, mraky akcí, věcí. Fotil jsem zvířata. Dělal jsem třeba fotky, jako Tomáše Plekance s tuleněm, na což jsme čekali hodinu, než mu tuleň dal pusinku. Pak s Jakubem Vágnerem, skvělým rybářem, jsme zase v Amazonii čekali šest hodin na záběr s obří rybou. Ale tuhle jsem koukal na nějaké filmy o tarantulích. A hodně mě láká opravdu hezky nafotit třeba tarantule. To by mě bavilo.

Co vás čeká v nejbližší době? 

Zrovna tu řeším průšvih, protože část mého ateliéru na Vinohradech byla vytopena z bytu nade mnou. Takže likvidujeme škody, trháme parkety, bude se malovat. Ale jinak focení, focení. A na podzim už teď chystám svůj pravidelný Diář Jakuba Ludvíka, který je vždy prošpikován řadou mých fotek. Takže zrovna přemýšlím, které osobnosti tam zařadím pro rok 2018. Na to se těším a 23. listopadu ho pak pokřtíme. Přijďte, jste srdečně zváni...