Blanka Matragi: Svým lidem volám i v půl třetí ráno!
Blanko, kde se ve vás bere tolik energie? Vždyť pro mnohé je to nepochopitelné!
Je to dáno tím, že svou práci miluju. Jednou jsem se rozhodla pro tuhle profesi, která se stala mým životem. A pro mě opravdu není problém pracovat přes den, v noci nebo i ráno. Mým lidem, kolegům, týmu někdy volám i v půl třetí ráno.
To z vás musejí mít radost!
(smích) Tak oni jsou zvyklí a ani se tomu nediví. Ale pochopitelně, pokud to někde vypráví, pak si asi jejich přátelé říkají - co je to za šílenou ženskou, pro kterou pracuješ (smích).
Kde a kdy začala vlastně vaše kariéra?
Úplně obyčejně. Už jako malá holčička jsem snila o tom, že budu pohádková princezna. Udělala jsem si panenku z kartonu a měnila jí šaty. Když mi bylo asi 15 let, začala jsem s modelingem, šitím a navrhováním. Můj otec byl brusič skla, takže asi nikoho nepřekvapilo, že jsem studovala na střední odborné škole sklářské v mé rodné Světlé nad Sázavou a pak jsem pokračovala na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě, která mi dala více prostoru pro kreativní projev. Pak jsem si dala přihlášku do ateliéru oděvního výtvarnictví Zdeňky Bauerové na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kam jsem byla i přes poměrně velkou konkurenci přijata.
Váš manžel Makram musí být podle některých žen “svatý muž”, protože ve vší úctě k vám, vydržet s tak energickou a energií nabitou ženou asi není jednoduché.
Můj manžel je můj poklad. Jemu patří největší dík. A hlavně díky němu jsem dneska tam, kde jsem. Poznala jsem ho během posledního ročníku studií. Zamilovali jsme se do sebe. Nejprve jsme si psali dopisy, pak jsme se usadili společně v Libanonu. Měli jsme tam být jen dočaně, ale nakonec jsme tam zůstali. On je vlastně můj první divák, kritik. Jasně, že se se mnou občas zlobí, že bych měla zvolnit, více odpočívat. Ale já to neumím. Mnoho let jsem neměla dovolenou. Beru to jako ztracený čas. Když mám pár dní volno, cvičím, běhám, relaxuji, ale pořád pracuji. Přemýšlím, kreslím, navrhuji. Mě to prostě baví. Je to můj život.
I když jste geniální v tom, co děláte, ve vaší kreativitě, asi nebylo jednoduché dostat se mezi nejvyšší vrstvy - šejky, princezny, mocné v Libanonu…?
To rozhodně nebylo jednoduché. Naopak. I dnes, byť tam mám vybudované jméno a oni dobře vědí, kdo jsem, co dělám, musím být o krok napřed. Tam do paláce nemůžete přijít s něčím, co už tu bylo, co už viděli, nebo co si mohou někde koupit. Musíte mít neustále nápady… a já je zaplať pán bůh pořád mám. Ale mě to prostě baví stále něco vymýšlet, inovovat. Libanonské ženy jsou velmi náročné, jisté sami sebou a velmi hrdé, jako žádné jiné ženy na světě: byla to pro mě dobrá zkušenost. A dnes jsem nesmírně vděčná osudu za to, že jsem tu šanci dostala. [bomba]
Jak v reálu vypadá vaše komunikace se zákaznicemi? Jezdíte za nimi osobně, nebo ony za vámi?
Tak tady v Praze chodí do mého studia v Obecním domě a mají možnost si modely vyzkoušet, vidět je. Jsou to modely připravené právě pro butik. Ale za klientkami do Perského zálivu létám osobně a vše domlouváme. To jsou věci na zakázku, podle přání. Objednávky dostávám také přes internet. Tam je pak vždy důležité, pro jakou příležitost šaty chystám - zda jsou na svatbu, výročí, ples. A co je důležité, je to i o ceně. Klient může mít ode mne šaty za deset tisíc, ale taky za půl milionu. Vždy se ale snažím, aby vše bylo jedinečné, kvalitní a osobité.
Vloni jste v pražském Obecním domě představila naprosto úžasnou show ELEMETS se stovkou modelů. Jak vás toto napadlo?
Kolekce Elements spojuje čtyři základní živly - zemi, vzduch, oheň a vodu. Jedno bez druhého by nebylo a ani život na naší planetě by bez toho neexistoval. Proto se i já se touto kolekcí navracím ke kořenům a svým dílem jsem chtěla přispět k úsilí o záchranu planety. Současný rychlý a internetově propojený svět nám tyto živly představuje v nejrůznějších výtvarných formách a já doufám, že se i mně podařilo je autorsky ukázat v mém oděvním projevu a obohatit je o nejnáročnější požadavky doby. V mé 35leté tvorbě se tyto atributy elements vždy prolínaly nejen v mých oděvních a sklářských dílech, ale zároveň i v experimentálním průmyslovém designu.
Blanko, kde berete inspiraci ke své práci?
Vlastně tak nějak všude. V přírodě, v lidech okolo sebe… Rozhlížím se, pozoruji, samovzdělávám se… A nejlepší inspirací pro mne je sám život, situace kolem mne… Emoce, lidé, příroda…
Co je podle vás největším zabijákem jakékoli profese, umění obzvlášť?
Rutina! To, když vám něco zevšední. Snažím se proto, aby to rutina nikdy nebyla, a i když dělám šaty, stále jsou jiné, každé jsou originál. I situace, setkání s lidmi. Stále je to něco nového. A tak je to i v módě, nesmí to být rutina. Proto obměňujeme ten šatník, aby to nebylo stále stejné, abychom chodili pokaždé v něčem jiném.
Máte nějaké životní moto nebo recept na úspěch?
Musíte být vnímaví, musíte umět pozorovat, umět se dívat okolo sebe. Inspirovat se a samozřejmě se sebevzdělávat. Nestát na místě… To bych řekla jsou moje zásady úspěchu, které bych doporučila každému!
