Oslavenec JAN PŘEUČIL: Dokud člověk žije, není čas se mračit!

Pane Přeučile, v pátek jste oslavil své významné životní jubileum, 80 let. Jak se cítíte a jak jste slavil? 

Cítím se skvěle. Opravdu báječně a jsem velice rád tomu, že jsem se toho dožil a opravdu si to užívám. Zatím jsme měli jen takovou maličkou oslavičku v úzkém rodinném kruhu. A protože neslavím pouze já, ale i moje paní Evička, která má půlkulatiny, tak jsme se rozhodli, že to oslavíme solečně. Proto se s nejbližšími přáteli a některými kolegy sejdeme začátkem března a budeme probírat další - co jiného než plány do dalšího života (úsměv).

Každého jistě zajímá, jak se udržujete, když tak skvěle vypadáte a stále z vás srší tolik energie. Prozradíte? 

Život je pohyb a pohyb je život, to je jedno takové přísloví. Proto se snažím se neustále hýbat. Každý den cvičím. A pozor, to i když vstáváme kolem páté. Také chodím plavat do Podolí, kdy udělám třicet bazénů, pak sauna a masáže, to si prostě nenechám ujít. A hlavně se hýbu pořád - představení jsou mnohdy fyzicky náročná a jsem tomu rád, je to něco jako posilovna. Člověk nesmí zpohodlnět. Jak už říkal Lubomír Lipský - je lepší se opotřebovat než zrezivět. (smích)

Vy jste zcela jistě životní energii, optimismus i formu získal po svém tatínkovi Františkovi, s nímž se život rozhodně nemazlil.

To máte pravdu. Táta byl součástí procesu s Miladou Horákovou. Dostal původně trest smrti, který mu pak změnili na 15 let žaláře. Ale tatínek byl optimista i v těch nejtěžších chvílích. Právě i v tom komunistickém vězení. Jeho přátelé později řekli, že jim v base dodával elán a pomáhal slovem, jak se dalo. A já jsem toho názoru, že dokud člověk žije, není čas se mračit! 

Vy jste chtěl být hercem odmalička? 

Ano, opravdu chtěl. Jistá dávka exhibicionismu ve mě byla odmalička (smích). Moje sestra Martička by vám jistě řekla, že jsem už jako malý dělal obličeje do zrcadla, převtěloval jsem se do jiných figur… A baví mě to dodnes (smích).

Vaše cesta k herectví byla taky dost trnitá. Komu vděčíte za to, že jste mohl dělat profesi, kterou tolik milujete? 

Radovanu Lukavskému. Díky němu mě vzali na DAMU, ale až napodruhé. Právě kvůli kádrovému posudku a mému tatínkovi, který byl v tom procesu s Horákovou. To se komisi na DAMU nelíbilo. Pan profesor Lukavský jim ale vysvětlil, že po XX. sjezdu KSSS by se neměli potomci nežádoucích osob trestat tak nekompromisně. Naštěstí to zabralo a přijali mě.  [bomba] 

Jaká byla vaše první role?

Moje první a dlouholeté angažmá bylo v Divadle na Zábradlí. A co se filmu týče, tak moc rád vzpomínám na Smrt v sedle Jindřicha Poláka. Tam jsem si zahrál svého prvního padoucha…

A nějaká veselá profesní historka, na kterou nelze zapomenout? 

Těch je hodně. Ale nejvíc nás převezl Jiří Sovák, když jsme točili právě film Smrt v sedle. Nechtěl se učit jezdit na koni a pak s ním ten dotyčný kůň v záběru utekl do lesa, kde jsme je oba asi hodinu hledali. Když jsme je našli, Sováka ovšem orvaného, sedícího opřeného o strom, a ptali se, co se stalo, odpověděl: Co by se mělo stát, sedím si tu v klidu a kůň se nedaleko popásává.

Kdybyste nebyl hercem, jaké povolání by vás lákalo nejvíce? 

Líbilo by se mi mít benzinovou pumpu. Na svých cestách jich poznávám hodně, ale abych tak řekl, to byl spíš můj mladický sen, teď už jsem od něj upustil. Kavárna by se mi ovšem líbila. Někde na Vinohradech.

Jste fatalista a razíte heslo, co se má stát, se stane?  

Nejsem fatalista, myslím, že člověk svůj osud může hodně ovlivnit. Kdyby to nebylo možné, nemělo by cenu se o cokoli snažit. Lidé jsou přece schopni svůj osud pozměnit a tzv. přehodit výhybku.

Co byste poradil mladým lidem, kteří se chtějí stát úspěšnými herci, moderátory? 

Je to hodně otázka štěstí, tak tedy, jít mu naproti, být velmi dobře profesně připraven, pěstovat fyzickou kondici, hlasové dovednosti, hudební vzdělání není na škodu, stejně jako tanec nebo sport. Vše se později může hodit.

Jste nejenom herec, dabér, ale také rétor. Rétoriku dokonce vyučujete. Jaký je váš názor na současnou kulturu vyjadřování u herců, moderátorů, mluvčích a podobně?

Upřímně? Jsou případy, kdy musím říct, že je to katastrofa. Ale na druhé straně převažují ti dobří. V současné době se to už lepší, ale těsně po revoluci, kdy se do médií začaly dostávat ne zrovna kultivované osůbky, to éterem znělo děsně. Teď se už pořádají kurzy rétoriky a hlasové výchovy, bývá dán zřetel na kvalitní mluvu - je to přece naše reprezentace. Stejně jako kultivované chování a čisté ruce. To je základ. Herec, moderátor nebo veřejně vystupující člověk by měl vždy dbát na to, aby byl čistě, hezky oblečen, aby se uměl chovat… 

Zmínil jste, že vaše paní, herečka a první československá Popelka Eva Hrušková, letos také slaví. Jaký je s ní vlastně život?

Příšerný!!! …(dlouhý smích) Ne, dělám si vážně legraci! Samozřejmě, že úžasný, skvělý, kouzelný. Opravdu. Někteří lidé si myslí, že je to mezi námi třeba jen taková póza, ale tak to opravdu není. My se k sobě chováme hezky nejenom na veřejnosti, ale i v soukromí. Tak to opravdu funguje a jsme za to oba nesmírně rádi. My si třeba po představení i po těch letech dáváme připomínky, rady, hodnotíme to a mluvíme o našich vystoupeních. Je toho spousta na řešení. Neumím si představit mít partnerku odjinud.

Jste spolu už 16 let a 13 let to bude, kdy jste si řekli své ano. Něčím jste předtím každý prošli - lze říct, že jste si na sebe prostě museli počkat?

Ano, lépe bych to neřekl. Zkrátka se toho mnoho muselo stát, abychom k sobě mohli najít cestu. A jsem za to nesmírně šťastný.

Jaké jsou vaše aktivity, které vás nejvíce zaměstnávají? 

Tak jsou to především hodiny rétoriky, takové “rétorické laboratoře”, pro manažery, podnikatele, nebo třeba lékaře. Pak samozřejmě naše divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila, s kterým jezdíme po vlastech českých a moravských. Dále také hostuji v Ypsilonce, v Divadelní společnosti Háta. Jezdím nějaké své besedy, talk show. Mám třeba takový pořad Pět klobouků Jana Přeučila. Anebo, a to mě velmi baví, jsou to Bláznovy zápisky, a to je věc, která mě nesmírně baví. Kromě toho jezdím každý měsíc učit na hereckou fakultu na Slovensko a pracuji stále pro rozhlas. Prostě se nenudím.

Kolik má známý nositel klobouků Jan Přeučil těchto pokrývek hlavy? 

Spočítal jsem to před více jak rokem, kdy jsme se v rámci našeho domu a jednoho patra stěhovali z velikého bytu do menšího. Mám jich zhruba 60. Postupně je obměňuji, ale těch, které aktivně nosím, je takových patnáct až dvacet. Každý k nějaké příležitosti, typu či barvě oblečení.

A životní motto, které máte a kterým se řídíte?

Je to taková poučka, kterou mi kdysi řekla moje paní profesorka zeměpisu a která se mi vryla pod kůži. Snažím se jí držet celý život a mnohokráte se mi vyplatila. A opět souvisí s těmi klobouky. A zní: S kloboukem v ruce projdeš celým světem!