LUKÁŠ RANDÁK: Neodvažuji se vyslovit, že jsem také herec a zpěvák!

Lukáši, vy jste se na muzikálové scéně neobjevil úplně náhodou. Jak to přišlo? 

Když se na to koukám zpětně, je těžké posoudit, jestli to byla náhoda nebo ne. Jako malý kluk jsem chtěl být prodavač nebo profesionální řidič (smích). Nicméně už v šesti letech jsem se sám rozhodl, že začnu zpívat a kromě nějakých dvou měsíců drobného vzdoru v pubertě mě to od té doby už nikdy nepřešlo.

Kdo vás vlastně pro ten velký, český muzikálový svět objevil? 

Těch lidí bych tu určitě mohl vyjmenovat celý seznam, ale koho musím zmínit určitě. Od mých prvních hudebních krůčků mě vedli pan Ota Kovář a následně má milovaná Aťka Knotková, která pro mě byla takovou hudební mámou. Připravila mě na ten velký hudebně divadelní svět perfektně, ale jak už to bohužel v životě občas chodí, na mé hudební putování už se dívá jako takový můj strážný anděl zeshora. Nicméně k divadlu jako takovému mě dovedli dva pánové, tím prvním je šéf divadla Hluboká Zdeněk Pikl, tím druhým pak hudební skladatel Zdeněk Barták. Právě díky těmto dvěma pánům jsem si poprvé zahrál větší muzikálové role a získával ty nejcennější první divadelní zkušenosti a jim patří veliký dík! 

Nechtěl jste spíš dělat klasické divadlo - operety než muzikál? Je to přeci jen náročnější?

Jelikož jsem se k opeře a operetě dostal ve dvaceti letech trochu jak slepý k houslím, stále k tomuto žánru vzhlížím s velkou pokorou. Ta práce mě velmi baví, miluji, že každý den můžu být v jiném divadle, zpívat jiný žánr, nedostat se do stereotypu, stále objevovat něco nového. Každopádně v porovnání těchto dvou v muzikálu, nebo chceme-li v populární hudbě, se přeci jen cítím trochu jistější v kranflecích. 

Kdo byl po příchodu do Prahy takovým vaším dobrým průvodcem, učitelem či nejbližším kamarádem? 

Měl jsem štěstí, že můj příchod do Prahy byl hodně ovlivněn právě divadlem na Hluboké, odkud se nás do Prahy probojoval nemalý počet, takže jsem hned od začátku v Praze vlastně pracoval mezi kamarády. Bylo to určitě příjemnější, než přijít do úplně neznámého prostředí. Ale kdybych měl jmenovat jednoho určitého člověka, byla by to určitě choreografka Petra Parvoničová, která mi vždy dodávala sebedůvěru, učila mě poznávat velká divadla a byla pro mě opravdu takovým pravým průvodcem.  [bomba] 

Jak velká je divadelní zášť, intriky a pomluvy? 

Nevím, o čem mluvíte... (smích)

Dobře... tak co páni režiséři? O některých se říká, že škrtí, fackují, nadávají? Jaké máte vy zkušenosti.

Je pravda, že za těch deset let, co jsem u divadla, jsem už zažil leccos, ale nikdo mi rozhodně fyzicky neubližoval. Já jsem typ člověka, který by v takovém případě zalezl do kouta a už by nikdy na to jeviště zpátky nevylezl. V každém případě, na to špatné zapomínám. Naopak největší pozitivní respekt ve mně zanechali David Cody, Lumír Olšovský a momentálně taky Radek Balaš. 

Co vás momentálně zaměstnává nejvíce? 

V předvánoční době je to bezesporu velké množství akcí, letos se mi povedlo do prosince poskládat dokonce přes 30 různých vystoupení, což si ale nesmírně užívám. A v neposlední řadě se do toho všeho připravuji na krásnou roli právě již zmíněného Alfréda v muzikálu Ples upírů. V podstatě už dva měsíce nežiji ničím jiným. V únoru je premiéra, takže vás všechny srdečně zvu!

A co třeba práce s dětmi. Byl jste poněkolikáté v porotě skvělé benefiční akce Hejbejte se a zpívejte s Hankou Kynychovou, pro děti z dětských domovů. Jaký k tomu máte vztah? 

K dětem celkově mám vřelý vztah, ostatně velmi důkladně mě na to připravili moji sourozenci, díky kterým jsem dokonce desetkrát pyšným strýčkem. Pro děti rád zpívám, jsou tím nejpřísnějším publikem, nebojí se ozvat, když se jim něco nelíbí, naopak umí krásně dát najevo, že je vaše zpívání zaujalo, že se baví. Dlouhodobě vystupuji s dětským pěveckým sborem Canzonetta z Českých Budějovic... K Hance a její skvělé benefici jsem se zase dostal díky účinkování v muzikálech pro děti v produkci rodiny Pixových a potkávám se tam právě třeba i se Zdeňkem Bartákem. Jsme v porotě a je to skvělé...

Když nehrajete, nezpíváte, nezkoušíte, co děláte? 

Přemýšlím, kdy se mi naposledy povedlo dělat něco jiného, protože v současnosti mi přijde, že žiju jen tím, co jste vyjmenoval. Ale když se poštěstí, rád si prečtu zajímavou knížku, podívám se na zajímavý film nebo si dojdu zaplavat. Rád jezdím na výlety, zamiloval jsem si Budapešť, ani nechtějte vědět, kolikrát už jsem do ní zavítal. 

Vy ale poměrně hodně pendlujete mezi Prahou a Českými Budějovicemi. Co je důvodem? 

Důvod je jednoduchý. České Budějovice jsou mojí domovinou, tam mám rodinu, krásnou práci v Jihočeském divadle, svůj domovský taneční orchestr Fordance Orchestra. Nicméně na jihu se nehraje muzikál a právě za ním utíkám do Prahy, v současnosti už pracovní povinnosti v Praze převládají, ale na jih se pokaždé velmi rád vracím. 

Co na to vaše okolí, rodina, přátelé - že je z vás uznávaný a obsazovaný herec, zpěvák? 

Víte, přijdu si stále jako začátečník. paradoxně jsem se k celému divadlu dostal kdysi opravdu náhodou, a to ve chvíli, kdy mě nevzali na konzervatoř a vlastně jsem byl rozhodnutý, že s muzikou skončím a stanu se ekonomem. Osud tomu zřejmě chtěl jinak a já se opravdu živím uměním, nicméně doteď se neodvážím mezi tolika profíky, které každým dnem potkávám, nahlas vyslovit, že jsem také herec, zpěvák. Ke každé nové nabídce přistupuji s velkým respektem a snažím se nezklamat nejen ty, kteří mě oslovili, ale zároveň právě rodinu a přátele. Určitě mi fandí a radují se spolu se mnou z každého mého úspěchu, nicméně občas si tak v duchu říkám, že ani jim, ale vlastně ani mně ještě stále nedošlo, že to není pohádkový sen, ale že opravdu pracuji v divadle. 

Co nějaký profesní sen? 

Dostávám krásné nabídky, účinkuji v parádních projektech, dělám spoustu věcí, mám zaplněný diář, nemůžu si přát víc. 

Co televize, film? 

Velká neznámá, zatím se nenaskytla možnost si vyzkoušet toto prostředí, ale rozhodně se mu nebráním. Myslím, že všechno má ale svůj čas a třeba se mi jednou povede postavit i před kameru, budu rád. 

Taky jste samozřejmě hrál a hrajete na otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Měla by točna na svém místě zůstat, nebo je to ”přežitek”? 

Otáčivé hlediště je chloubou nejen Jihočeského divadla, Českého Krumlova, ale myslím, že i celé naší republiky. Pro mě je to symbol, který by měl zůstat na svém místě. 

Jak se připravujete a těšíte na Vánoce a budete mít volno? 

Pár dní volna bude. Ty pražské Vánoce budou nejspíš ve znamení toho uhlídat náš malý stromek  před kocourkem, který považuje jakoukoliv adventní výzdobu jako svou novou hračku. A ty jihočeské? Ty strávím stejně jako každý rok se svými nejbližšími, dojdeme do lesa ozdobit stromek pro zvířátka a ještě před pohádkami stihneme skvělé jídlo. Miluju ty chvíle, kdy maminka s tatínkem udělají každý svůj bramborový salát a pak s napětím sledují, který mi chutná víc, pravda, vždycky je to remíza. Doma je švestková omáčka, domácí vaječňák, spousta cukroví, kapr.  Mám rád Vánoce v klidu, bez shonu.

Co vánoční dárky? Jaké rád dáváte a jaké dostáváte? 

Popravdě by mi stačily Vánoce bez dárků, dárky jsem samozřejmě miloval jako dítě, ale v tom dětském světě by měly i zůstat. Pro mě v současnosti Vánoce opravdu znamenají hlavně klid na setkání s lidmi, které mám rád, se kterými se třeba přes rok tolik nevidím. To je vlastně takový nehmotný dárek, který rád dostávám a zároveň dávám, chvíle společného času.

Nejmilejší a nejulítlejší vánoční dárek, třeba v dětství? 

To jste mě zaskočil. Určitě jich byla spousta, vybavím si z dětství možná velký náklaďák plný zlatých čokoládových penízků. (smích)

Nějaké Vaše motto, kterým se řídíte? 

Nevím, jeslti je to nějaké motto, ale chovám se k lidem tak, jak bych chtěl, aby se chovali oni ke mně. Byl jsem slušně vychovaný a stále věřím tomu, že slušnost vítězí. Možná se tedy neřídím žádným mottem, ale rozhodně poslouchám své srdce a zdravý úsudek, tato kombinace mě zatím nikdy nezklamala a vždy ukázala tu správnou cestu.