Michaela Žemličková: Chtěla obraz, žádný se jí nelíbil, tak si ho namalovala! Její díla má řada osobností!

Vy máte poměrně klasické, české jméno, ale to, co děláte. je velmi netradiční i v mezinárodním měřítku. Děláte černobílé obrazy “jedním tahem“. Je to složité?

Tak některé obrazy jsou jedním tahem, některé dvěma třemi, podle složitosti. Tak, jak je to i v životě, někdy to prostě ´jedním tahem´ nejde a věci jsou složitější, zapeklitější, komplikovanější. Ale právě v tom je ten náš život zajímavý. Kdyby bylo všechno stejné, jednoduché, bez problémů, asi by to byla nuda… A takovou mou specialitou je to, že se snažím vždy hlavně do portrétů vetknout monogram těch osobností. A pokud dělám něco, co je netradiční a lidem se to líbí, pak mě to velmi těší. Mám od Pánaboha hlavně dar, dělat to, co mě baví a naplňuje.

A jak jste přišla na to, že začnete profesionálně malovat? To přeci nepřijde jen tak, samo!

Když jsme si s manželem pořídili první byt a měli jsme rodinu, chtěla jsem nějaký hezký obraz. Chodila jsem, hledala a žádný mne nějak nezaujal. Tak jsem si ho prostě namalovala…(smích)

Vaše díla má i řada zajímavých osobností. Jak se vám to podařilo?

Nad tím jsem takto nepřemýšlela. Asi proto, že se jim mé obrazy líbily a mě těší, že je mají pověšeny u sebe doma. Jsou to většinou jejich portréty převedené samozřejmě do černé tuše na bílé plátno nebo do bílé tuše na černé. Někteří ale mají třeba i jiné moje kresby. Víte, já nerozlišuji, jakou profesi ten daný člověk, který si můj obraz pořídí, zastává. Těší mě, když se jim moje obrazy líbí, když k nim mají vztah. Proto se snažím, aby byly dostupné pro širokou škálu klientů. Někdo si pořídí malý, někdo střední, někdo veliký obraz. Ale všechny jsou kresleny s maximálním úsilím toho, aby majitelům dělaly stejnou radost jako mě, když jsem je ´přiváděla na svět´.  [bomba] 

Vy jste před třemi lety zahajovala Černobílou výstavou v Obecním domě Černobílé tour Lucie Bílé. I ona má váš obraz?

Ano. Lucie Bílá má velký portrét, kde má ve vlasech vetknuty ´iniciály´ LB a pak nějaké menší, které si sama vybrala. Ale tvořila jsem i další zajímavé věci. Například soubor památek – omalovánky Českých Budějovic, nebo návrhy pro společnost, která prodává šperky a její showroom zdobily či zdobí mé obrazy. Malovala jsem i obrazy veteránů pro otevření autosalonu. Řadu let se zabývám i golfovou tématikou a pro jeden časopis kreslím i světové golfové legendy a lidé pak poznávají, kdo to je. Čeká mě jeden veliký mezinárodní projekt, o kterém ještě nemohu mluvit, ale pokud se podaří, bude to pro mě veliká čest.

Vaše obrazy si ale “zahrály“ i ve filmu. Jak to přišlo?

To je pravda. Kamarád Zdeněk Troška, kterého mám ráda právě pro jeho krásnou člověčinu, pro jeho vzdělanost, přehled a smysl pro humor, když točil komedie Babovřesky, tak ho napadlo, že by mohlo pár obrazů viset v ´domě starosty Stehlíka´. Takže tam jsou (úsměv). A teď se právě v Mánesu, kde visí mé obrazy, točila část nového seriálu a volali mi z té produkce, zda mohou mé obrazy využít jako součást dekorace. Velmi mne to potěšilo a udělalo radost. Jsem ráda, že je má díla zaujala!

Řekl vám taky někdy někdo, že se mu vaše obrazy nelíbí?

…(dlouhé přemýšlení….) Ano. Jeden takový "intelektuál“, který mi asi hodinu vysvětloval, co je to vlastně umění. A když jsem pak zjistila, jaké “umění“ dělá on, pochopila jsem, že se mu moje věci, ale třeba ani Rembrand, Fila, Komárek, Kodet a podobní líbit opravdu nemohou… (smích). Každý má právo na to, aby se mu líbilo, co chce. Nikomu nic nenutím. Jsem zastáncem svobody, demokracie v životě, i v umění.

Jak jste se vlastně k malování dostala?

Nejprve jsem ve škole dělala spolužákům karikatury, byla jsem tím trochu pověstná (smích). A pak jsem už v dospělejším věku začala malovat jiné věci. A asi bych to shrnula do jedné věty: Rušila ve škole, zlobila o přestávkách, a aby nedělala rodičům starosti, takhle to dopadlo… (smích).

Byla jste hodně zlobivá ve škole?

To ani ne, i když někdy jsem spíš byla třídní šašek, ale bavilo mě trošičku provokovat. Ráda se směju, to mám dodnes. No a dneska zase je takovým ´třídním bavičem´ můj mladší syn Josef. Asi po mě přeci jen něco zdědil. (smích).

Když jsme u těch genů, vy jste vlastně z umělecké rodiny. Teta Hana Čížková herečka, bratr sochař František Postl, autor sochy Přemysla Otakara II. pro České Buděovice a vy malířka-kreslířka. Jak se s tím žije?

Někdy těžko, ale zvyknete si… (úsměv). Ne, tak každý umělec je svým způsobem tak trochu bohém, jinak by nemohl tvořit. Ale je pravda, že teta herečka (Hana Čížková) má třeba obrovské srdce. Je to hodná ženská, která má ráda humor. Před mnoha lety si osvojila Janičku, která je skvělá zpěvačka, charismatická a hodná dívka. A to v době, kdy to Hanka neměla vůbec lehké, kdy přišla o manžela.  Už tím dokázala, že má veliké srdce. Upřímně, kolik lidí by dalo domov, lásku, zázemí dítěti z dětského domova a vytvořilo podmínky, aby to v životě mělo jednodušší, a neudělají to. Hanky si za to velmi vážím. Bratr je zase takový trochu rozvážný, ale má také dobré srdce a já doufám taky… I to se dědí. (smích)

Kde berete inspiraci pro své obrazy. Vytvořila jste Klíč Prahy, kreslíte tanečnice, dva muže, golfisty, portréty, Steva Jobse, Bohumila Hrabala, Alberta Einsteina, nádherná auta a další témata?

Inspiraci čerpám v životě, v lidech i věcech kolem sebe. Občas nějakou inspiraci někde vidím a pak se ji snažím svojí vlastní ´hrou linek´ namalovat. Mám tolik nápadů, že je v podstatě nestačím ´ukládat´ na papír. V podstatě bych malovat mohla stále.

Potkáváte se s řadou umělců, známých osobností, zajímavých lidí. Inspirují vás něčím?

Pro mě to musí být hlavně “člověčina“. Může to být tisíckrát úspěšný umělec, ale pokud tam cítím trochu nějaké přetvářky nebo nějaké umělé pózy, ztrácí pro mě ten člověk glanc. Musí mi být příjemný lidsky. Ráda uvedu příklady: Pan Lubomír Brabec, úžasný kytarový virtuoz, který je úžasný tím, co dělá, ale i jak milý, pokorný a skvělý je to člověk. Hrál mi i na mé květnové vernisáži v Art Mánes. Velmi si ho vážím, i proto, že je to umělec s velkým “U“, a přitom skvělý člověk. Pak třeba Petra Hapková, dcera Petra Hapky. Skvělá, vtipná, milá a přitom skvěle zpívá. Tam mě třeba potěšilo, že mě požádala, zda bych jí udělala obraz na booklet jejího nového CD, které připravuje. Moc mě to bavilo, protože je to zase něco jiného, zajímavého. A Petruška i její manžel a její maminka jsou skvělí lidé. Bezprostřední, vtipní, milí. Anebo taky zpěvák Pepa Vágner se svou přítelkyní Marlenkou. Dva mladí, krásní lidé, kteří se mají rádi, jsou vzdělaní, vtipní. A dostalo mě u Pepy to, že chtěl pro svou přítelkyni nějaký hezký, netradiční dárek a vybral si mě, abych ji namalovala jako ´dámu ve sklenici´, což je takové téma, které u mě lidé hledají dost často. Ona z toho měla pak velikou radost. A Pepa má zase obraz, kde je na koloběžce, na které rád jezdí, což zase pro něj vybral jeho kamarád a manažer, protože mu chtěl udělat radost. A tak se ty věci hezky propojují… Mám ráda, když se zajímavé věci, zajímaví a fajn lidé propojují.

Vím, že pro každého malíře je to taková ohraná otázka, ale jak dlouho trvá od nápadu po realizaci obrazu?

Ráda říkám, že to trvá vlastně ´celý život´. Někdy je to půlden, někdy den, jindy tři. Záleží na okolnostech, inspiraci, náladě... Ale opravdu vlastně maluji pořád. Mnohdy i zkouším nové věci. To byla třeba věc, kdy jsem zkusila nedělat jen černou tuší na bílý podklad, ale bílou na černý. A velmi se to začalo líbit a některé obrazy takhle mám udělané.

Kde a jaká Vaše díla mohou lidé vidět nejvíce?

Tak určitě doporučuji jít se podívat do Art Restaurant Mánes, už sám o sobě nádherný prostor, z kterého dýchá takový ten pražský genius loci. Tam mám vlastně “stálou expozici“ na sloupech a zdech a jde o prodejní záležitost. Pak určitě Galerie La Femme, kde mám výstavu a která se mi stará o některá má díla. Chystám teď zahraniční výstavy plus něco v Praze. A jinak na mých stránkách.

Mezi vašimi figurálními kresbami jsou muži, ale hlavně ženy. Má to nějaký specifický důvod?

Jestli se ptáte, zda mám raději muže než ženy, pak v tom běžném životě muže. Mezi gayi mám pár skvělých přátel a jsou to opravdu lidi, na které je spoleh, jsou vtipní, milí a dá se s nimi mluvit o čemkoli. Ale jinak se mi lépe malují ženy a různé podoby ženství, i ve své nedokonalosti nám tak blízké. Všeobecně se mi líbí, když je žena ženou a muž mužem, což se v dnešní době trochu vytrácí. Mám ráda jejich ženskost, něhu, jemnost, eleganci, jejich touhy, vášně, mateřskost… Proto tvoří většinu mých obrazů ženy.

Tak jako herec, zpěvák dává do svých vystoupení a postav něco ze sebe, tak dělá to i malíř?

Určitě. Jsou tam pocity, prožitky a myslím si, že všichni, kteří tak nějak tvoříme postavy, ať už ve filmu, v divadle nebo na plátna, tak do svého díla vkládáme ze sebe daleko více, než si myslíme. A u obrazů je jedno, jestli malujete strom, velrybu nebo tanečnici.

Když nemalujete, jak trávíte čas?

Tak především funguji jako matka a manželka. Takže běžné práce, starosti, vaření, praní, uklízení. Já vím, teď mnohé napadne - ´umělkyně´ a ona si nenechává vařit, uklízet, prát? Nenechám. Jednak to dělám ráda a jednak mě to i baví. Snažím se, aby vždy bylo doma čisto, útulno, příjemně. A pak taky je to trochu relax od té mé profese. Jdu se třeba i jen tak projít, nebo s kamarádkami si uděláme “babinec“. Jdeme na kafe, na oběd, do divadla, na muzikál… Sice na to moc času nemám, ale když to jde, tak ráda. Miluji smích, spontánnost, nadhled a radost mezi lidmi. Ta mi dává sílu žít a těšit se na nové impulsy,

Máte nějaké životní motto?

 „Život je křehký a nikdo nemáme garanci zítřka… Tak mu dejte všechno, co máte.“A jak říkávala maminka Forresta Gumpa: „Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, který ochutnáš.“